Neapolské písně – vše, co potřebujete vědět

Co je neapolská píseň

Termín zahrnuje tradiční písně v neapolském jazyce a Wikipedie jasně uvádí, že každá z nich je napsána a provedena v tomto jazyce. Obvykle je zpívá sólový mužský hlas, ačkoli je interpretují i ženské sólistky, a mezi běžné formy patří milostná píseň a serenáda. Jde o jinou tradici než opera: písně stojí samostatně, bez děje kolem sebe, a proto se tak snadno vkládají mezi árie.

Soutěž Piedigrotta

Podle téhož článku se ve 30. letech 19. století stala neapolská píseň institucí díky každoroční soutěži o nové písně, pořádané s festivalem Piedigrotta, který ctí Madonu z Piedigrotty, kostel v Mergellině v Neapoli. Prvním vítězem byla Te voglio bene assaje, tradičně připisovaná Gaetanu Donizettimu, ačkoli článek z roku 1984 pro to nenašel žádné historické důkazy. Festival se konal pravidelně až do svého opuštění v roce 1950 a pozdější písně se také staly klasikou.

’O sole mio

Píseň ’O sole mio pochází z roku 1898. Slova napsal Giovanni Capurro a hudba je připisována Eduardu di Capuovi, ačkoli Wikipedie dodává, že rozsudek turínského soudu z roku 2002 potvrdil nárok Alfreda Mazzucchiho na spoluautorství některých di Capuových písní. Název znamená „mé slunce". Mezi interprety, kteří ji zpívali, patří Luciano Pavarotti, Enrico Caruso, Beniamino Gigli, Andrea Bocelli a Mario Lanza, přičemž Pavarotti za svou verzi získal v roce 1980 cenu Grammy za nejlepší klasický vokální výkon. Je to píseň, kterou všichni tři tenoristé zpívali společně na římském koncertě v roce 1990.

Funiculì, Funiculà

Melodii složil Luigi Denza v roce 1880 ve svém rodném městě Castellammare di Stabia, uvádí Wikipedie, a slova dodal novinář Peppino Turco, který prý skladbu inicioval jako žert. Téhož roku byla otevřena první lanová dráha na Vesuv, kterou píseň oslavuje. Poprvé zazněla v hotelu v Castellammare di Stabia a poté pronikla na festival Piedigrotta. Turcovy neapolské verše líčí mladíka, který přirovnává svou milou k sopce a zve ji, aby s ním vyjela až k okraji kráteru.

Jak tenoristé roznesli písně do světa

Wikipedie připisuje zásluhu na rozšíření písní do celého světa emigrantům z Neapole a jižní Itálie v období přibližně let 1880 až 1920. Na počátku 20. století zpíval tenorista Enrico Caruso hudbu svého rodného města jako přídavky v New Yorku v Metropolitní opeře a mnoho písní nahrál. Tyto nahrávky vešly do standardního repertoáru operních tenoristů; článek mezi zpěváky, kteří ho následovali, jmenuje Beniamina Gigliho, Franca Corelliho, Maria Del Monaca, Giuseppeho Di Stefana a Tita Schipu.

Co přináší mandolína

Rezervační stránka uvádí komorní soubor klavíru, kontrabasu a mandolíny. Wikipedie popisuje mandolínu jako drnkací nástroj z rodiny louten, nejčastěji se čtyřmi sbory zdvojených strun laděných jako housle. Neapolská mandolína má kulatá, miskovitá záda a pochází z poloviny 18. století. Protože její tóny rychle doznívají, hráči je prodlužují tremolem, rychlým drnkáním jednoho nebo více párů strun, což neapolským doprovodům dodává jejich třpyt.

Na koncertě ve Florencii

Rezervační stránka uvádí mezi neapolskými písněmi ’O sole mio a Funiculì, Funiculà vedle árií z La traviaty, Rigoletta a Toscy. Programy se mění a žádná píseň není zaručena pro konkrétní večer. Wikipedie uvádí, že všechny neapolské písně se zpívají v neapolštině, takže slova mohou znít neznámě i někomu, kdo zná operní árie. Melodie překlad nepotřebují, a právě proto jsou zařazeny.

Přečtěte si dále: Operní koncert ve Florencii